Můj blog

Podobáme se stromům

A stromy jsou zase jako lidé. Některý strom oslní krásou, jiný je prostě jen milý na pohled. Jeden má tvrdé dřevo a vydrží víc, než bys čekal, jiný je měkký, křehký a potřebuje oporu. Některý roste nejlíp v lese, obklopen ostatními – tam bere sílu a jistotu. A jiný? Ten stojí sám, jako tichý solitér, který vzdoruje větru, dešti i času po celá staletí.

A pak je tu ten zvláštní druh stromu – vánoční stromek. Krátký život, ale chvíle, kdy zazáří víc než kterýkoli jiný. Možná jen na pár týdnů, ale s hvězdou na špičce a světýlky v očích lidí zažije okamžik slávy, o jakém se i stoletému dubu může jen zdát.

Blog o tom, jak se z ošklivého stromku stane vánoční hit

O víkendu jsem šla se svou vnučkou kolem pokácených tújí. Vzduchem voněla pryskyřice a ta moje už ne úplně malá filozofka povídá: „Hani, tady jsou samé ošklivé stromky. Určitě by se ti tu líbil ten nejhnusnější, který každý rok před Vánoci hledáš.“

Usmála jsem se. Věděla přesně, o čem mluví. Každý rok vyrážím na tržnici a nehledám ten nejkrásnější, rovný a hustý stromek, který se pyšní v první řadě. Já hledám ten zapomenutý — křivý, nesouměrný, trochu opelichaný. Ten, který by nejradši zalezl do kouta, protože ví, že ho stejně nikdo nechce.

Celá rodina už to bere s úsměvem jako tradici. Děti a teď i vnoučata čekají, co letos přinesu za „koště“ — jestli bude mít větev tam, kde by být neměla, nebo jestli se bude muset opírat o stěnu, aby vůbec stál. Ale já vím, že až ho ozdobím, promění se. Rozsvítí se mu oči, narovná se, a i když zůstane křivý, bude nádherný. Protože konečně někam patří.

A možná právě o tom jsou Vánoce. Že i to, co na první pohled nevypadá dokonale, má svou krásu. Že když někomu dáme šanci, dokáže zazářit víc než ti, co se lesknou sami od sebe.

Jako koučka to mám tak i s lidmi. Někdy potkám někoho, kdo vypadá unaveně, uzavřeně nebo prostě „jinak“. A přitom v něm může být tolik světla — jen ho zakrývá prach nepřízně osudu. Stačí trochu laskavosti a trpělivosti, a to světlo se rozzáří.

Každý rok, když zdobím ten svůj „nejhnusnější stromek“, si připomenu, že krása není v dokonalosti, ale v příběhu. Že i z mála se dá vykouzlit zázrak. A že možná právě ten křivý stromek v koutě má největší srdce ze všech. A my lidé jsme jako stromy a stromky.

„LAJKNU“ TO, NEŽ ABYCH SE DLOUHO TRÁPILA

I drobné příhody nás dokáží hodně vykolejit. Za svou chybu se naštveme sami na sebe a nazýváme se nehezkými jmény. Ale stejně to už ničemu nepomůže. Někdy stačí situaci zasadit do jiného rámu a všechno rázem dostane jiné kontury. A nám se uleví.

BLOG Z PAPÍROVÉ TAŠKY, KTERÝ ZAČAL PONOŽKAMI A SKONČIL LEKCÍ

Koupila jsem šestery ponožky. Značka Nike, skoro osm set korun. Byl to dárek pro mého vnuka k svátku – radostná, vědomá volba. Chtěla jsem mu dopřát kvalitu, pohodlí, styl.

Nesla jsem si je v papírové tašce, procházela obchoďákem, dýchala atmosféru, měla jsem dobrý pocit. Ale pak přišel moment, který zná každý: něco se ztratí. Taška s ponožkami byla pryč.

První impuls? Jasně – vztek, panika, lítost. V hlavě se spustí myšlenky jako: "Jak jsem mohla být tak nepozorná?" nebo "To byly zbytečně vyhozené peníze."

Zkoušela jsem si vybavit cestu zpět – kde jsem byla, co jsem dělala, kam bych se mohla podívat a tašku najít. Vracela jsem se do obchodů, ptala se, hledala. Až mi to došlo: byla jsem ještě na toaletách. Tam jsem si tašku pověsila na háček – vysoko, nad oči. Když jsem se tam vrátila, už tam nebyla.

A právě tady začíná moment rozhodnutí.

Když se nám něco nepovede, máme vždy možnost volby:
Buď zůstaneme ve vzteku, lítosti a sebeobviňování. Nebo situaci přerámujeme – dáme jí nový význam, který nás podpoří místo toho, aby nás srazil.

Vybrala jsem možnost „situaci přerámovat“. Ztrátu jsem přijala. V tichu toho zjištění jsem si uvědomila, že někdo jiný teď drží v ruce dar, který nebyl původně pro něj. Možná si ten člověk nikdy nekoupí značkové ponožky. Možná měl těžký den. Možná potřeboval maličký impuls, že svět není jen souhrnem ztrát, ale i nečekaných nálezů. A tak se z daru stal putovní dárek. Moje ztráta se proměnila v něčí radost.

A co když právě tohle bylo smyslem toho dárku – udělat radost, i když jiným směrem, než jsem plánovala? Můj nový příběh nebyl o ztrátě. Byl o daru, který si našel jiného příjemce. A co víc – o mé schopnosti změnit svůj úhel pohledu.

Přerámování je síla…

Tohle je dovednost, kterou může trénovat každý. A někdy k tomu stačí šestery ponožky.

Místo abych nechala emoce, aby mě ovládly, tak jsem negativní myšlenky jakž takž zastavila. Vědomě. A zeptala se sama sebe:
„Co jiného si o tom můžu říct?“
„Jak bych to mohla vidět jinak?“

Nakonec jsem svému vnukovi koupila nové ponožky. Ale daleko cennější než materiální dárek byla tahle zkušenost. Připomněla mi, že život nás pořád testuje – a dává nám šanci růst.

A tentokrát jsem toho nelitovala a nenadávala si. Tentokrát jsem to…“lajkla“.

Otázky pro vás:

• Kdy jste naposledy ztratili něco – a co jste si o tom řekli?
• Jaký nový význam by vám mohl pomoci cítit se lépe?
• Jak na to pohlédnete, kdyby vaše „ztráta“ byla vlastně darem pro někoho jiného?

SVĚT SE TI ZHROUTIL…

Něco, čeho sis si vážila a na čem ti záleželo a přinášelo ti radost, tak najednou není... Určitě jsi to někdy zažila… Proč to přišlo, a ještě bez varování? Ztratila jsi něco důležitého. Cítíš se opuštěná, zraněná a zklamaná z něčeho, co jsi považovala za svůj smysl života. Míchají se emoce smutek, hněv, frustrace... (Píšu to v rodě ženském, ale chlapů se to týká úplně stejně.)

I když to bolí, tak vím, že i tyto chvíle mohou být příležitostí k růstu. Lze najít způsob, jak to všechno zpracovat a jít dál. Neutápět se v tom, co už není, co nemám, ale uvědomovat si to, co mám tady a teď. A je toho spousta, stačí si jen dovolit konkrétně pojmenovat všechny ty poklady.

BLOG „BLOKOVÝ“

Deník vděčnosti (prostě nějaký papírový BLOK) je jednoduchý, ale zato silný pomocník. Poslouží k tomu, že se trpělivě PROPRACUJEŠ K UVĚDOMĚNÍ TOHO, CO MÁŠ. (Taky mne teď napadlo, že slovo BLOK může pomoci BLOKovat to blbé, co se mi stále dere do hlavy a já to tam už nechci, BLOKovat myšlenky negativní….)

Jak na to: Každý den si zapiš, co hezkého tě potkalo, co se ti podařilo, co ti udělalo radost. Na začátku si stačí vzpomenout na 3 hezké věci za dnešní konkrétní den. Například:

1. Zavolala mi kamarádka a bylo mi s ní fajn i po telefonu.

2. Dnes byl hezký slunečný den, hodinu jsem se prošla mezi stromy.

3. Oblékla jsem si nový svetřík, který už od Vánoc leží ve skříni, a zjistila jsem, že mi sluší.

Zprvu to půjde možná ztuha a bude to vypadat jako velmi malá „berlička“, možná kolem sebe nebudeš lehce to hezké vnímat. Ale můžu ti zaručit, že když vydržíš nějakou dobu svůj deník-blok psát, tak to bude lepší a lepší. Začneš zase jasněji vidět všechno pěkné kolem sebe a přijde den, kdy už budeš psát spoustu vět…, tři budou málo.

A v tuto chvíli deník-blok splnil svou úlohu, vytáhl tě zase nahoru, pravidelně zlepšoval tvou náladu a zvyšoval odolnost vůči stresu. Možná ho budeš psát dál - ze zvyku a možná potichu skončí založený mezi knihami. A bude tam čekal jako věrný a nenápadný pomocník, až jej zase někdy hoooodně za dlouho budeš potřebovat…

PROTOŽE jsi konečně zase šťastnější, uvědomuješ si, co máš, ŽIJEŠ TADY A TEĎ.

NÁVOD, JAK NA VYSÍRAČE…

Když tě někdo štve, nebo už dokonce vysírá, CO S TÍM?

Užitečná rada: VYPIŠ SE Z TOHO. Nevíš jak? No prostě piš a piš, co tě napadne k té situaci, kterou nemáš pod kontrolou jiným způsobem.

PROČ TO UDĚLAT? No proto… Vypustíš páru, uleví se ti…

JAK TO FUNGUJE? Zaměstnáš hlavu, ruce…

CO TI TO PŘINESE? Koukneš se na problém za nadhledu, zhodnotíš „neřešitelnost“ a ještě možná vznikne zajímavý text. A ten můžeš pak roztrhat, spálit, anebo si jej mimoděk nechat na flešce…

Jeden takový text přesně 10 let starý jsem našla náhodou. Je z doby mého starostování a hlavní PROBLÉM je LISTÍ, stokrát opakované mantry některých lidí: PROČ PADÁ LISTÍ, PROČ TAK POMALU, PROČ LEŽÍ NA ZEMI, PROČ MÁME STROMY, PROČ, PROČ…

BLOG DUŠIČKOVÝ

Na zem hřbitova se tiše snáší žluté listí a vrství se v měkkých kobercích bez ohledu na to, zda je to cestička nebo náhrobní kámen. Je tu vlídný poklid. Ale tichoučko hřbitova je před DUŠIČKAMI rušeno množstvím návštěvníků, kteří drhnou pomníky, uklízejí listí a pak hroby zdobí. Někteří z lidí tu jsou proto, že se sluší před dnem Památky zesnulých uklidit pietní místo. Pak tu jsou návštěvníci, kteří mlčky při úklidu vzpomínají na své milé zesnulé, ale s úklidem a s výzdobou to nepřehánějí.

Zvláštní kategorii tvoří třetí skupina, to jsou „soutěžící“ o nejkrásnější hrob. A pak se tu také pohybují DUŠIČKY zesnulých lidí, kterým se zastesklo po živých lidech. Chtějí je potkat a koutkem svého nehmotného oka zahlédnout, jak se jim daří.

DUŠIČKA Maruška plyne neslyšně mezi hroby a čeká na svou vnučku Hanku. Dobře ví, že hřbitov není její oblíbené místo. Stromy ve volné krajině ji přitahují víc. Ale také ví, že přesto určitě přijde v době, kdy zlátne a padá listí. DUŠIČKA Maruška také většinu svého času tráví poletováním mezi stromy a v lukách, a proto má pro svou vnučku pochopení, že hřbitov moc nevyhledává. Jestli čekáte malou vnučku, tak to se mýlíte. Je sice drobná, ale už dávno je z ní dospělá žena. DUŠIČKA Maruška by se za ní sice mohla vypravit do vesnice a také to často dělá, aby ji v jejím rušném životě ochránila. Ale tady na hřbitově se s ní chce potkat z toho důvodu, že se to o Dušičkách sluší.

Maruška z dlouhé chvíle prohlíží rodinný hrob, vyzkouší měkkost napadaných listů a položí si své neviditelné tělo na hrob. Přitom nasaje kořenitou vůni. Rozjímá a přemýšlí, jak je tu teď ráno klidno, ale za chvíli to zase vypukne. Na východě mezi větvemi stromů nesměle prosvítá mdlé slunce, celý hřbitov je jak ze zlata. DUŠIČKA Maruška miluje tu podzimní pohodu stejně jako její vnučka. Zavzpomíná a je moc ráda, že se dokáže vkrádat do myšlenek vnučky a pořád si má s ní o čem přemýšlet. Jsou sice věkem od sebe daleko, ale geny jsou geny a nezapřou se.

DUŠIČKA Maruška je ze svého dumání vyrušena prvními příchozími. Jsou jako velká voda, rozrazí těžkou železnou bránu a hrnou se ke svému hrobu. Tedy zatím to není jejich hrob, to si budou moct říkat, až se ocitnou v něm. DUŠIČKA Maruška sebou trhne a strachy popoletí na větev nejbližší lípy: „Kdybych si hověla na hrobě, ještě by mi někdo šlápl na nohy, jsou sice nehmotné, ale kdo ví, jestli by to nebolelo.“

Dva starší důchodci, kteří již svým příchodem dali najevo účel své návštěvy, dorazili k hrobce. Paní je ještě statná a zcela očividně patří do skupiny „soutěžících“ o nejkrásnější hrob. Postaví se nasupeně rozkročmo na pěšinu a nahlas začne vykřikovat: „Tohle je teda nejhorší hřbitov, jaký jsem viděla, no viď, tati!“ Manžel jen přikývne, aby potvrdil názor své manželky a hlavně měl klid. Ale ta není spokojena, protože chce slyšet jasnou a hlasitou větu, kterou jí její myšlenku potvrdí. Ale muž jde beze slova pro vodu.

Mezi tím paní uvidí přicházejícího známého a svůj názor opakuje: „Tohle je teda nejhorší hřbitov, jaký jsem viděla.“ Procházející pán ji vyslechne a žádá upřesnění: „V čem se vám zdá nejhorší, mně se tady docela líbí.“ Paní zrudne a přidá na síle hlasu jednak proto, že špatně slyší, a jednak že chce dodat slovům důraz a obeznámit se svým názorem i další návštěvníky hřbitova: „Je to hrůza, koukněte toho listí, včera jsem tu byla a zase je to celé zasypané. Dnes to umyji a byla bych ráda, aby to vydrželo do Vánoc. Měli by to v parku u hřbitova všechno vykácet!“ Blíže nespecifikuje, kdo by to měl vykácet, ale hlavně chce slyšet jasný souhlas s nápadem.

Ale pán ji neuspokojí: „Mně se to na hřbitově právě líbí v tuto dobu, když padá listí, jaksi to ke hřbitovu patří. Člověk se také vrátí po smrti zemi a s listím je to stejné. “ Přizvedne klobouk a odchází po pěšince poházené „zlatými dukáty“. Paní si odfrkne skoro jako kobyla, pomyslí si něco o hloupých dědcích a vytáhne z tašky kartáč, saponát a hadr. Mezi tím se blíží její muž s kbelíkem vody. Paní vztekle sbírá listí do igelitové tašky a nespokojeně se oboří i na manžela, ať ji rychle pomůže s tím svinstvem, že už chce vydrhnout pomník.

DUŠIČKA Maruška nemůže neslyšet, ten křik by probudil i mrtvého. Popoletí trochu blíž k hrobce a zhodnotí ji zkušeným pohledem. Vždyť tu má trvalý pobyt už 25 let, tak ví, co je na hřbitově dobré a co ne. Náhrobní kámen je leštěný, černý a celý do pravých úhlů. Maruška se otřese představou, že by na něm měla nocovat. Vrátí se na svůj hrob. Je o dost obyčejnější a hrany na něm nejsou tak ostré. A je trochu pokrytý listím, tu se jí líbí o moc víc.

O pár hodin později vnučka Hanka otvírá vchodovou bránu a vchází do světa zesnulých, kde na člověka i díky spadanému listí dýchne pomíjivost lidského bytí. Rozhlíží se a zpomaluje kroky. Vnímá, že na trávníku leží vrstvička nádherných listů dosud neposkvrněných mrazíkem a že i hřbitov má své kouzlo.

Jde se podívat ke hrobu, kde jsou uložené ostatky předků, které nepotkala, ale také jejího táty Vlastíka a babičky Marušky, které znala. Zapálí svíčku, chvíli potichounku postojí, listí nechá ležet tam, co leží. V hlavě jí běží myšlenky: „Ahoj babičko, jsem tu, ale ty o tom stejně asi nevíš a ty, táto, také ne. Stýská se mi po vás, tak ráda bych si s vámi někdy zase popovídala. Ale je fajn, že se s vámi můžu potkat aspoň ve vzpomínkách. Tak ahoj a zase někdy…“ Z koruny nejbližší lípy letí myšlenka DUŠIČKY Marušky a táty DUŠÍKA Vlastíka: „Ahoj holčičko, máme tě rádi a drž se, jsme stále v myšlenkách s tebou.“

Máte zkušenosti s tím, že funguje VYPSAT SE Z NEŘEŠITELNÉ SITUACE? Můžete mi to prozradit na můj mail.

Jaký máš dnes CÍL aneb NA CO SE DNES TĚŠÍŠ?

1. Raduj se z maličkostí, a hlavně si je uvědomuj… Do „sekce radost“ patří i lidé, přátelství.

2. Pěstuj si přátele… Pečuj o ně jako o květiny, zalévej je svou pozorností a svou přítomností.

3. A když už přátele máš a pečuješ, tak si to s nimi užívej. Dám ti nakouknout do jedné skupinky přátel. Snad nepůjdou na můj web, protože by URČITĚ NESOUHLASILI, že o nich píšu, ALE NEMŮŽU JINAK, MUSÍM PROZRADIT…

BLOG PŘÁTELSKÝ

Každý měsíc mají předem naplánovanou „SCHŮZI“…. Potká se „ministryně financí“, „ministryně zdravotnictví“ a „ministr zemědělství“. Žádní amatéři, nýbrž odborníci z praxe. Ovšem jsou to odborníci ve věku mezi osmdesáti a devadesáti lety. Ale nikdo by jim to nehádal.

CO TO JE za povídku, či dokonce za povídačku? Žádná povídka, ale skutečnost. Moje máma, můj tchán a babička mé snachy jsou parta seniorů, kteří se „čistě náhodou“ stali součástí jedné obrovské rodiny. Dalo by se to také pojmenovat, že jsou to vdovy a vdovec a všichni jsou opuštění…. NEJSOU opuštění, máme se rádi a často se potkáváme celá rodina.

Oni mají víc času, tak si jej pravidelně zpestřují sami. Setkávají se na střídačku u někoho z nich a mimo jiné si „hrají na vládu“. Sledují novinky, co se kde děje v politice, zajímají se o svůj bývalý obor práce a když se sejdou, tak „přednese“ každý, co je nového v jeho oboru. Neřeší nemoci ani “drby“, zajímá je SVĚT. A taky naše rodina.

Každý z nich má několik vnoučat a mnoho pravnoučat a skvělé na tom je, že je mají všichni společné. Tady totiž dochází k průniku….., moje vnouče je tvoje i tvoje vnouče a moje pravnouče je i tvoje a tvoje pravnouče. Abyste to pochopili úplně, musela bych zde nakreslit strom rodokmenu.

HLAVNÍ POSELSTVÍ tohoto mého psaní je to, že lidé MUSÍ mít nějaký cíl života, který uskutečňují. A hlavně TĚŠIT SE na cokoli, co si dokážu SÁM zařídit. A je jedno, jestli je mi dvacet, anebo devadesát let. A v tom se skrývá RADOST. Je to vcelku jednoduché.

Naši MINISTŘI tímto PLÁNOVACÍM a TĚŠÍCÍM SE PŘÍKLADEM vytvářejí pocit BLAHA v nás mladších a nejmladších celé naší rodiny.

Určitě také znáte spoustu lidí, kteří se stále na něco těší a plánují a plány uskutečňují… A PAK TO MAJÍ ÚSMĚVAVĚ VTISKUTÉ DO TVÁŘE. Tak na tom zapracujte…

A jestli znáte podobný příklad, tak mi můžete napsat na můj mail.