Mým současným posláním je předávání mladším generacím.
Moje hlavní hodnoty: rodina, zdraví a péče o ně, příroda, svoboda, vzdělávání, humor, pokora.
Celý můj život protkává setkávání se s lidmi a pomoc při řešení jejich problémů, jejich vzdělávání.
Číst dále ->
A stromy jsou zase jako lidé. Některý strom oslní krásou, jiný je prostě jen milý na pohled. Jeden má tvrdé dřevo a vydrží víc, než bys čekal, jiný je měkký, křehký a potřebuje oporu. Některý roste nejlíp v lese, obklopen ostatními – tam bere sílu a jistotu. A jiný? Ten stojí sám, jako tichý solitér, který vzdoruje větru, dešti i času po celá staletí.
A pak je tu ten zvláštní druh stromu – vánoční stromek. Krátký život, ale chvíle, kdy zazáří víc než kterýkoli jiný. Možná jen na pár týdnů, ale s hvězdou na špičce a světýlky v očích lidí zažije okamžik slávy, o jakém se i stoletému dubu může jen zdát.
O víkendu jsem šla se svou vnučkou kolem pokácených tújí. Vzduchem voněla pryskyřice a ta moje už ne úplně malá filozofka povídá: „Hani, tady jsou samé ošklivé stromky. Určitě by se ti tu líbil ten nejhnusnější, který každý rok před Vánoci hledáš.“
Číst dále ->
I drobné příhody nás dokáží hodně vykolejit. Za svou chybu se naštveme sami na sebe a nazýváme se nehezkými jmény. Ale stejně to už ničemu nepomůže. Někdy stačí situaci zasadit do jiného rámu a všechno rázem dostane jiné kontury. A nám se uleví.
Koupila jsem šestery ponožky. Značka Nike, skoro osm set korun. Byl to dárek pro mého vnuka k svátku – radostná, vědomá volba. Chtěla jsem mu dopřát kvalitu, pohodlí, styl.
Nesla jsem si je v papírové tašce, procházela obchoďákem, dýchala atmosféru, měla jsem dobrý pocit. Ale pak přišel moment, který zná každý: něco se ztratí. Taška s ponožkami byla pryč.
První impuls? Jasně – vztek, panika, lítost. V hlavě se spustí myšlenky jako: "Jak jsem mohla být tak nepozorná?" nebo "To byly zbytečně vyhozené peníze."
Číst dále ->
